Rok 2013 byl Evropskou komisí vyhlášen Evropským rokem občanů. Jeho motto zní „Jde o Evropu, jde o vás“ a za cíl si klade zvýšit povědomí občanů EU o jejich právech. Napsal to server Esondy.cz.
Jedním ze základních práv občanů EU je právo na volný pohyb osob. Pro lidi migrující za prací po Evropě je důležité vědět, ve kterém státě budou pojištěni ve smyslu právních předpisů o sociálním pojištění.
Zjednodušeně lze říci, že účast na sociálním pojištění (důchodovém a nemocenském) se řídí právními předpisy státu, na jehož území osoba fakticky pracuje nebo vykonává samostatnou výdělečnou činnost. Pokud migrující pracovník současně pracuje či podniká na území dvou nebo více států, je nutné určit příslušnost k právním předpisům sociálního zabezpečení pouze jednoho členského státu.
Na pracovníky vyslané zaměstnavatelem za prací na území jiného členského státu na dobu maximálně 24 měsíců se při splnění určitých podmínek vztahují právní předpisy vysílajícího státu. V ČR posuzují příslušnost k právním předpisům sociálního zabezpečení místně příslušné okresní správy sociálního zabezpečení (OSSZ) a ústředí České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ).
Pokud osoba pracovala v několika členských státech EU a byla v nich účastna systému důchodového pojištění, může jí v každém z těchto států vzniknout nárok na důchod. Musejí být ovšem splněny podmínky stanovené národními právními předpisy. V zásadě platí, že pokud doba pojištění, kterou osoba získá v daném státě, není dost dlouhá pro vznik nároku na důchod, budou vzaty v úvahu všechny doby pojištění získané i v ostatních členských státech EU.
Věk odchodu do důchodu je v jednotlivých členských státech rozdílný podle národních právních úprav. V praxi pak může nastat situace, že z některého státu bude důchod vyplácen dříve a z jiného až o několik let později. K uplatnění nároku na důchod z více členských států však stačí podat žádost pouze v jednom z nich, obvykle ve státě bydliště.
Dochází k situacím, kdy pracovníci, kteří vyjeli za prací do zahraničí a žijí v jiném státě než ve své vlasti, onemocní, popřípadě založí rodinu a začnou se ptát, zda mají nárok na dávky v nemoci nebo mateřství. Měli by ovšem ještě před výjezdem vědět, že poskytování peněžitých dávek v nemoci a mateřství se řídí právními předpisy toho členského státu, jehož předpisům o sociálním zabezpečení občan podléhá. Pokud pracuje v některém členském státu EU, bude od počátku pracovního vztahu v tomto státě podléhat tamnímu systému sociálního zabezpečení, tzn., že tam bude odvádět pojistné a mít nárok na dávky za stejných podmínek jako tamní občané.
Pokud osoba podléhá českým právním předpisům, například jako vyslaný pracovník, může uplatňovat z území jiného členského státu nárok na některou z českých dávek nemocenského pojištění. Je však třeba rozlišovat, že poskytování věcných dávek v nemoci a mateřství – zdravotní péče, ošetření u lékaře, hospitalizace, léky – spadá do oblasti zdravotního pojištění (informace o nich poskytne příslušná zdravotní pojišťovna nebo Centrum mezistátních úhrad (www.cmu.cz).
O nárocích v jiném státě je podle portálu Esondy.cz potřeba se informovat přímo u příslušné instituce anebo využít informační zdroje EU. Seznam kontaktů je zveřejněn na www.cssz.cz/cz/evropska-unie/kontakty/. Informace z oblasti sociálního zabezpečení pro osoby migrující v rámci Evropské unie jsou k dispozici na www.cssz.cz/cz/evropska-unie/ nebo www.mpsv.cz/cs/532.
Jak hodnotíte své znalosti o právech občanů Evropské unie?
Řekněte nám svůj názor pod tímto článkem nebo na Facebooku.
